Souhlasím, že nikdo nesmí být k pomlázkování nucen. Sám mám na tradiční oslavy Velikonoc rozporuplné vzpomínky. Ale přišlo by nanejvýš nešťastné, abychom kvůli tomu náš svébytný způsob vítání jara úplně zrušili. Myslím totiž, že se hraje o mnohem víc, než je na první pohled patrné.
Na Velikonoční neděli jsem brouzdal po Facebooku a narazil na post, ve kterém jistá slečna popisuje, jak brutálně ji táta vždycky o Velikonocích zmlátil tlustým koncem pomlázky a jak kvůli tomu Velikonoce nesnáší. Celé to bylo v kontextu toho, že český způsob slavení Velikonoc je vlastně barbarský, a že by se naše společnost měla modernizovat. Minimálně v tom smyslu, že by mrskající muži měli po mrskaných ženách vyžadovat předem souhlas. Respektive, jak se teď mezi mladými hojně říká, konsent (z anglického consent = souhlas). Mluvilo se též o tom, o kolik civilizovanější je anglosaský způsob oslavy Velikonoc, při kterém děti hledají schovaná čokoládová vajíčka a nikdo nikoho nebije.
Ani já sám nevzpomínám na Velikonoce zrovna s láskou. Obcházet děvčata ze třídy s mrskačkou v jedné ruce a igelitkou na vajíčka v druhé mi přišlo nadobyčej trapné (jsem spíše introvert), ale mí rodiče to považovali za žádoucí. Vzpomínám na to s rozpaky, díky čemuž jsme v mojí vlastní rodině Velikonoce nijak zvlášť neslavili. Nepříjemné vzpomínky mám i na Mikuláše, kterého jsem se bál natolik, že jsem se schovával pod postelí a odmítal vylézt, dokud celé procesí Mikuláš-Čert-a-Anděl neodešlo. V důsledku toho byly moje děti o Mikuláše úplně ochuzeni, což mi dnes, s odstupem času, přijde líto.
Čím jsem starší, tím důležitější se mi totiž tradice zdají. Moje dcera na tradicích velmi lpí, a zdá se, že pro ni mají hluboký význam. Nemusí jít o tradice celonárodní; stačilo, když se za Covidu zrušil tradiční školní vánoční jarmark, a byla z toho velmi smutná. Z podobného důvodu je nemyslitelné, abychom na Vánoce neměli rybí polévku, i když jsme ji vůči českému receptu založeném na kapřích vnitřnostech poněkud upgradovali (děláme norskou rybí).
Rád bych se proto tradic zastal. Když je člověku dvacet nebo třicet, přijde mu úsměvné a nepochopitelné, že ve společnosti přežívá něco archaického, co se datuje někdy od středověku a pro co, zdá se, není žádný racionální důvod. Může to vypadat, že kdyby se to vypustilo nebo zásadně změnilo, nic by se nestalo a všichni by byli šťastnější. Myslím ale, že přistupovat k tradicím takto mechanisticky a ultra-racionálně by byla velká chyba. Zkusím to vysvětlit na příkladu těch nešťastných Velikonoc.
Dle wikipedie se české pomlázení datuje někdy ze 14. století. Souvislost celé tradice s omlazováním jsem už zmínil. Ale wikipedie se nezabývá hlubší, byť očividnou sexuální symbolikou celé tradice. Muži chodí za ženami se zjevně falickými nástroji, které jsou pružné a zároveň pevné. Jako by chtěli říci „můj prut je stále pevný a hrdě vztyčený“. Ženy je polévají (pomněme, že voda je symbolem emocí) a obdarovávají je vejci. Jako by chtěly říci „ráda tě vidím a má vejce jsou početná“. Vejce jsou různě barvená, přičemž v minulosti byla nejoblíbenější barvou červená. Protože červená je barva krve, asi netřeba vysvětlovat, co červená vejce symbolizovala. Naopak muži si na vrchol pomlázky připevňují stuhy, které ve větru vlají, přičemž jedinou povolenou barvou je bílá. Pokud to někomu připadá jako náhoda, asi už přišel o veškerou představivost. Další, barevné stuhy jim pak připevňují na pomlázku ženy, přičemž barvy vyjadřují náklonnost (opět červená) až odmítnutí (žlutá – barva moči, stolice a žluči). Celé se to, přirozeně, odehrává na jaře, období všeobecného páření a vyvádění mladých. Celkový obrázek doplňuje zdánlivá maličkost, totiž to, že pomlázka je upletena z osmi prutů. Osmička dle numerologie znamená nový počátek.
A pak je tu ještě umělecký rozměr celé tradice. Japonci právem fascinují celý svět svojí kaligrafií a ikebanou. Ale když se zkusíme podívat na naše kraslice pohledem cizince, zjistíme, že nejsou o nic horší. A když si uvědomíme, jak křehké a pomíjivé kraslice jsou — a kolik pozornosti a umu stojí takovou kraslici vytvořit — nelze uniknout paralele s tibetskými mandalami. Proč věnovat tolik úsilí k vytvoření něčeho tak nedůležitého a nicotného? Protože pár století zpátky byla vymazlená kraslice jednou z mála možností, jak mohla dospívající dívka dát najevo svému milému, že o něj stojí. Kraslice je vyznání lásky vepsané do vajíčka.
Někteří historici tvrdí, že takto genderově diferencovanou podobu získala pomlázka až v 18.-19. století, a že do té doby šlehali všichni všechny. Hospodáři prý dokonce šlehali i dobytek a ovocné stromy. Zároveň se ale přiznává, že o historii do 14.století nemáme zprávy. Jinými slovy, moc se neví, jak se Velikonoce slavily předtím.
Ale přesná historie není až tak důležitá. Každopádně je patrné, že naše svébytná Velikonoční tradice není jakýmsi náhodným souborem nesmyslných úkonů, ale hluboce symbolickým rituálem s jasně pohanskými (předkřesťanskými) kořeny. Osobně se domnívám, že je klidně možné, že naše pomlázka má ještě starší původ, než 14. století, a že její středověká genderově neutrální verze—kdy se všichni šlehali navzájem—je pouze přechodným zastřením tradice mnohem hlubší. Je totiž všeobecně známo, že křesťanské svátky vyrostly na pohanských oslavách (Vánoce na oslavách zimního slunovratu, Velikonoce na svátcích jara a Slunce), kterým vtiskly nový obsah. Stopy toho jsou patrné dodnes: slovo Easter (anglicky Velikonoce) je odvozeno od slova Ištar, což byla starobabylonská bohyně Slunce uctívaná už 4000 př.n,l., jejíž kult se pojil s různými sexuálními obřady. No, a protože přístup katolické církve k sexu byl veskrze odmítavý, bylo třeba zjevnou sexuální symboliku původně pohanských oslav zastřít. Takže napřed se původní jarní bakchanálie oslavující Slunce, kde se sex skutečně provozoval, přerodily v pomlázení, kde už se pouze naznačoval. A pak se z falických pomlázek stalo neutrální jarní proutí a z ritualizovaných námluv chlapců a dívek mnohem méně vzrušující omlazování ovocných stromů a dobytka. Ty původní pohanské tradice, které byly stále živé v kolektivním i národním nevědomí, ale nešlo jen tak jednoduše sprovodit ze světa. Když u nás v 18.-19. století vliv církve zeslábl, znovu prodraly napovrch.
Jestli to takto opravdu bylo, asi nikdy přesně nezjistíme. Ale zdá se poměrně pravděpodobné, že to tak mohlo být. V řeči snů a symbolů platí jiná logika, než v řeči faktů a čísel. Když se něco něčemu podobá, je to spolu obojí propojené.
A právě proto jsou Velikonoce tak důležité. Skrze Velikonoce spojené s pomlázkou se symbolicky napojujeme na naše prastaré národní i společně lidské kořeny. Když si srovnáme významuplnou dvořící, namlouvací a svádějící symboliku našich Velikonoc, s bezkrevnou, mělkou a na-děti-cílící anglosaskou tradicí nejasného původu, je těžké nevnímat ten rozdíl. Zdráhám se mluvit o pocitu národní hrdosti, protože to není zcela přesné (a má racionální část nad tím kroutí hlavou). Spíš jakoby pomlázení někde hodně hluboko, kam skoro nelze dohlédnout, nějak dotvářelo naši národní identitu. Pomlázení je tím, co nás formovalo, co nás stále spojuje s našimi předky a co nás odlišuje od ostatních národů.
Tohle není možné vysvětlit rozumem, tohle člověk buď cítí nebo ne. Pokud jste někdy provázeli Prahou amerického turistu, který v životě neviděl středověkou katedrálu a který vlastně žádné kořeny nemá, možná chápete, o čem mluvím.