Moje dobrá kamarádka, renomovaná terapeutka, často zdůrazňuje, že „co odmítáme, tím se stáváme“. Na první pohled to nedává smysl. Když něco odmítám, tak s tím nesouzním, není mi to sympatické, vyhýbám se tomu nebo to dokonce nenávidím. Ať tak či onak, rozhodně tím nechci být. Jak a proč bych tím tedy měl stát?
Jenže tenhle závěr vychází z absolutního nepochopení, jak lidská psychika — ale i společnost — funguje. Ukažme si to na příkladu z mého okolí. Honzův táta je cholerik, který vystartuje při každé maličkosti. Začne se vztekat, křičet a nadávat, bouchá pěstí do zdi a hází nádobím. Několik dlouhých dní pak trvá, než vychladne a vztek ho přejde. Honza tátovy nálady těžce nese. Někdy, když se táta zlobí, ani moc nechápe proč. Neví, co přesně udělal špatně a neví, jak se tátovu rozhořčení pro příště vyhnout. Situaci ještě zhoršuje Honzova máma, která sice Honzu chrání před fyzickými tresty a tátu pacifikuje, ale poté Honzu ponouká, aby se šel tátovi omluvit a odprosil ho, že už to nikdy neudělá. Co si asi Honza z takové výchovy odnese do dospělosti? Pevné přesvědčení, že hněv je špatný. Kdo se hněvá, nejenže se neumí ovládat, ale navíc druhým ubližuje. Honza se proto zařekne, že nikdy nebude jako táta. Celou svou bytostí se bude snažit být hodný, vstřícný a smířlivý, a vždy hledat domluvu. Hněv potlačí.
Jenže hněv má v lidské psychice svůj účel. Hněv nám umožňuje postavit se za sebe, strážit své hranice a bránit se proti bezpráví. Hněv je také základem zdravé asertivity. Nemůžeme mít to dobré, co nám hněv umožňuje, a nemít to (zdánlivě) špatné, k čemu někdy může vést. Takže Honza nevědomky vylije s vaničkou dítě. Je hodný, ale tak trochu vůl. Nechá si spoustu věcí líbit, nepoužije hněv ani tam, kde by to bylo na místě. A kde by ho stačila špetička a vše by se vrátilo do rovnováhy.
Ve výsledku je Honza nešťastný, ačkoliv si to vůbec neuvědomuje. Nechává se ostatními zatlačit do stále užšího prostoru, leccos překousne, aby náhodou nebyl „zlý“, jako táta. Jenže tohle popírání sebe sama se nedá vydržet navěky; jednou přijde okamžik, kdy se ucho utrhne. Nějaká kapka bude tou poslední, která protrhne příslovečnou hráz. Dítě rozbije hrneček, manželka nedodrží slib a Honza se neudrží, vyletí a začne křičet. Úplně stejně, jako jeho táta. Stane tím, co tak vehementně odmítal a proti čemu tak úporně bojoval.
Tento příklad lze snadno zobecnit na mnoho jiných situací. Každý člověk, stejně jako každá společnost, má úroveň vědomou a úroveň podvědomou neboli Stín. Hranici mezi obojím vytyčujeme na jedné straně svým přijetím a na druhé straně svým odmítnutím. Do podvědomí jako do koše vytěsňujeme vše nepohodlné, nepochopené, zdánlivě nebezpečné a neintegrované. Jenže vytěsněním to „ošklivé“ z našeho života nezmizí. Stále to existuje a stále nás to ovlivňuje. A protože tím zapíráme část sebe sama, které nerozumíme a kterou odmítáme používat, ta část funguje jako samostatný energetický okruh. Žije si svým vlastním životem. A probudí se, kdykoliv vnější tlak překoná sílu našeho odmítnutí.
Skutečnost je jen jedna. Vše, každá energie, má svůj líc a rub, Jin a Jang. Nemůžu si vyzobat rozinky z dortu a zbytkem opovrhnout (tím spíš, že o zbytku se pouze domnívám, že není k jídlu). Chci-li dosáhnout skutečné integrity, musím každou energii, se kterou se potkám, poznat a ovládnout v její celistvosti. Musím poznat a ovládnout jak její kladný pól (Jang), tak její záporný pól (Jin).
Jak vypadají oba tyto póly v našem příkladu? Jangový pól energie hněvu je zničující vztek neznající slitování a nedbající na důsledky, který vidí rudě a má schopnost ničit a zabíjet. Ale taky umění postavit se za sebe proti čemukoliv a vytyčit tak silné hranice, že je lze překročit jen za cenu fyzického střetu. Jinový pól energie hněvu je sebezapření, rezignace, sklopení hlavy a vyhovění jakýmkoliv vnějším požadavkům v zájmu zachování vnější harmonie. A taky nejasné, lehce propustné hranice a útrpné smíření se s tím, že nikdy nic nedokážu a že jsem odsouzen k doživotní roli hodného chlapečka/holčičky. Když prožitkově pochopíme a smíříme v sobě oba póly hněvu, zbyde čistá energie osobního prosazení, pevné a zároveň pružné osobní hranice a neochvějné vědomí vlastní hodnoty nezávislé na okolí.
A ještě malá poznámka na závěr: výše uvedené nám také vysvětluje, proč staří Číňané tvrdili, že extrémní Jang v sobě nese zárodek Jinu a naopak (viz bílá tečka v černé části monády a černá tečka v bílé). Protože čím silněji je jedna polarita nějaké energie potlačena, tím více se snaží proniknout do vědomí, až se to jednou prostě podaří. Extrémním příkladem jsou masoví střelci typu Breivik, o kterém média s podivením píší, že byl hodným a dobře vychovaným synem, který se nějak záhadně zvrhnul.