Moderní neurověda ukazuje, že pouze 5% našich kognitivních procesů je vědomých. Jinými slovy, 95% našich rozhodnutí, pocitů a vnějšího chování je výsledkem mozkové aktivity, které si vědomi nejsme.
Když to domyslíme, vyvstane před námi realita našeho života v hrozivé nahotě. Představme si, že bychom pracovali v podniku, kde vedení činí pouhých 5% rozhodnutí a všechno ostatní přijde befelem odněkud z centrály. Notabene z centrály, o které nikdo neví, jaké má cíle, kde se nachází a kdo v ní vlastně pracuje. Těžko očekávat, že by zaměstnanci podniku měli nějaký výrazný pocit osobní svobody. Naopak — zřejmě by se cítili jako ve vězení, v práci by neviděli žádný smysl a záhy by dali výpověď. Nemluvě o tom, že jejich každodenní pracovní život by byl jediný velký chaos, náhodně narušovaný rozmarnými vrtochy centrály.
Nikdo z nás ale svůj život tímto způsobem neprožívá. Vesměs máme pocit, že si žijeme podle svého, že naše fungování má smysl a řád, a že jsme svým způsobem svobodní. Pokud nás něco omezuje, pak to jsou maximálně vnější okolnosti—tedy jiní lidé, nefunkční společenský systém, nebo reálný nedostatek nějakých zdrojů (času, peněz, příležitostí). Vlastně je to velmi podobné, jako s těmi výzkumy, kdy 70% lidí hodnotí sama sebe jako nadprůměrného řidiče nebo jako nadprůměrně přitažlivého. I když známe a přijímáme fakt, že lidé jsou masivně ovládání svým podvědomím, máme pocit, že zrovna NÁS se to netýká. My jsme výjimka, „zombie“, „bioroboti“ či „loutky na provázku“ jsou jen ti druzí.
Proč tomu tak je? Jak sami sebe udržujeme v iluzi, že jsme vědomí a svobodní? Jak je možné, že ve svém myšlení, ani chování nevidíme žádné zjevné rozpory, když by tam zcela evidentně měly být? Jak to, že nezaznamenáváme zásahy našeho podvědomí do našich rozhodnutí? Jak to, že když zpracováváme vnější smyslové vjemy a rozhodujeme se, jak na ně reagovat, nezakoušíme v tomto procesu výpadky či „díry“? Jak udržujeme zdání vědomé kontinuity našeho prožívání, okamžik od okamžiku?
Evidentně tu je ve hře něco velmi zajímavého. Něco v nás musí maskovat informace přicházející z podvědomí, takže je nevnímáme ani jako cizorodé, ani jako náhodné. A něco v nás musí udržovat iluzi kontinuity našeho prožívání, a to jak ve smyslu časové spojitosti, tak ve smyslu logické návaznosti.
Uveďme si příklad. Přečtu si na Facebooku informaci, že v Itálii dosáhly v r.2022 nadúmrtí 25%. Je mnoho možností, jak na to mohu reagovat. Přejdu to bez povšimnutí, protože mě to nezajímá. Vyhodnotím to jako hoax, který šíří debilní antivaxeři. Se škodolibou radostí to připíšu vedlejším účinkům Covid očkování a přepošlu to všem svým kamarádům. Zaleknu se, že jde o následky za Covidu zanedbané nemocniční péče, a hned zavolám ženě, která propásla v r.2021 mamograf, ať se pro jistotu rychle objedná.
Všechny tyhle reakce budou svým nositelům připadat vrcholně logické, nikdo z nich se nad nimi ani v nejmenším nepozastaví. Nejen, že každý na základě identických vstupních dat zareaguje jinak, ale každému bude ta jeho reakce bude připadat jako nejlepší, zákonitá a zcela správná. A pokud bude dotázán, proč reagoval právě tak, jak reagoval, buď pokrčí rameny nebo rychle vyfikne nějaké rádoby zdůvodnění. Takové zdůvodnění je ale pouhou racionalizací, tedy pokusem o zpětnou rekonstrukci příčin našeho chování. Z principu věci nemůžeme vědomě rozplést podvědomé mechanismy, alespoň ne bez námahy a okamžitě.
Co z toho plyne? Realita, ve které žijeme, není odrazem něčeho „tam venku“. Ve skutečnosti ji konstruujeme, okamžik od okamžiku. Konstruujeme ji tak rychle, že si toho vůbec nejsme vědomi. A tak obratně, že nám naše konstrukce nikdy nepřestanou dávat smysl.
Každý tedy žijeme ve svém vlastním světě, který si okamžik od okamžiku sami vytváříme. V angličtině se tenhle proces nazývá meaning-making, tedy něco jako utváření smyslu. A kdo meaning-making dělá? No přeci Ego 🙂 — což je ovšem vágní konstrukt pro něco, co je velmi těžké definovat.
Dobrá zpráva ovšem je, že se meaning-making vyvíjí, že má stupně. Tyto stupně odpovídají tomu, co staří mistři popisovali jako postupné zeslabování Ega, až se Ego stane lehkým, průsvitným, a nakonec zcela odpadne. Jaké že ty stupně jsou, napíšu někdy jindy.