Film Jan Žižka Petra Jákla se povedl jen napůl. Kritici mu po právu vytýkají slabší, necitlivým střihem k hranici nesrozumitelnosti dovedený příběh, který má s historickými reáliemi společného jen málo. Ženy odrazuje vysoká míra syrového násilí, děti jsou úplně zmateny, o co vlastně jde a kdo z mužských herců ten Žižka vlastně je.
Přesto je to svěží filmový počin, který by si podle mého soudu neměl ujít žádný Čech. Zejména v současnosti. Proč si to myslím?
Národy jsou jako lidé. Mají svou osobní historii, své silné formativní okamžiky, které hrají výraznou roli v jejich kolektivní duši. Některé z těch okamžiků jsou povznášející a tvoří kotvu národního sebevědomí. Něco jako úspěšné přijímačky na vejšku. Jiné mají podobu traumat, více či méně zhojených. A stejně cesta k celistvosti jednotlivého člověka často zahrnuje znovuprožití a zhojení dětství, i národy se musí ve spirále vracet k vlastní historii. A hledat její přerámování, její zdravou integraci do současnosti.
Náš národ není národem zrovna sebevědomým. Nestojíme hrdě ve své vlastní síle, nedoceňujeme své kvality. Pořád se poohlížíme po ostatních, pořád čekáme, že nám někdo poradí nebo nás povede. Po mnoho století jsme si nevládli sami, ale přežívali jsme pod více či méně utlačivou vládou jiných. Přesto v naší historii existují okamžiky, kdy jsme byli sami sebou, ukazovali jsme směr a prošlapávali jsme cestu k novým energiím.
Domnívám se, že období husitství je jedním z takových okamžiků. Nejsem historik a mnoho věcí neznám, ani mě v detailu nezajímají. Hrubý obrys dobových energií je ale možné si odvodit a nacítit. Do mocenského zápasu o naši zem, který by se jinak odehrával v královských síních a papežském paláci, zasáhli nečekaně obyčejní lidé. Sedláci a drobná šlechta, vyburcováni Janem Husem a vyzbrojení cepy a sudlicemi, se spojili k obraně země České. A dotáhli to tak daleko, že porazili do té doby neporazitelnou křižáckou jízdu—ozbrojenou pěst katolické církve.
Viděli jste jásající Taliban, když USA vyklidily Afganistán? Tak tak nějak se asi cítili husité.
Není až tak důležité, jestli se naši předkové bili za správnou věc. Kontexty a interpretace husitství se měnily a jistě budou v budoucnu dále měnit. Mnohem důležitější je, že se bili za něco, co jim přišlo důležité a za co byli ochotni položit své životy. A v tomto zápase se dokázali sjednotit.
Právě v tom je husitství tak inspirativní. Kdo to umí, může se na tuhle mohutnou energii národního vzepětí přímo napojit. Je to silný, opojný pramen, vyvěrající z mnohem větších hloubek než povrchní nadšení typu Nagano. Jsou to naše společné národní kořeny. Je to vědomí, že v téhle kotlině mezi evropskými horami žijeme už přes tisíc let. Jsme tu doma a nikdo, žádný cizák, nemá právo nám nic diktovat. Umíme si řídit své věci po svém. A pokud nám někdo bude do našich věcí příliš strkat nos, se zlou se potáže. Chorál „Kdož sú boží bojovníci” nikdy nepřestal znít duší našeho národa. Jen ho málokdo slyší nebo aspoň slyšet chce.
Pokud jsme citliví, při sledování filmu Jan Žižka můžeme tento chorál zaslechnout. Můžeme se spojit se zdravou, vitální a vášnivou částí našeho národního egregoru. Nikdy to nebylo potřeba více než dnes. Lámou se epochy, za humny nám zuří válka, Evropou zmítá ekonomická krize. Abychom vůči těmto krizím dokázali zaujmout zdravý postoj, musíme — jako národ — být sami sebou. Bez toho ani nevíme, jaké jsou vlastně naše zájmy.
Husité nám ukazují, kudy na to. Husité nám ukazují, že když to uděláme, když se postavíme hrdě do vlastní síly, budou na to naše děti vzpomínat ještě po staletích.