V poslední době pozoruju, že se ve společnosti mluví stále častěji o tom, že je potřeba zastavit boj, překonat vzájemné rozdíly a začít spolupracovat. Není to nějak výrazný trend, ale pozorovatelné už to je. Pozoruju to nejen na politické scéně (místní i globální), ale i v korporacích. A v malých firmách, které experimentují se samořízením — tzv. tyrkysovou organizační strukturou.
Je to trend bezpochyby chvályhodný a já jsem za něj hluboce vděčný. Lidi se probouzí. Zjevně nám začíná docházet, že mnohé problémy, kterým čelíme, jsou tak velké a tak komplexní, že se stávajícím mindsetem je nevyřešíme. A že je nedokážeme vyřešit jako jednotlivci a potřebujeme se k jejich řešení konstruktivně propojit. Jinými slovy, potřebujeme se posunout na jinou úroveň (osobního) vědomí i (vzájemné) organizace.
Co ale lidem nedochází, je, jak hluboko králičí nora vzájemného boje vede. A jak masivní, náročná a bolestná transformace každého jednoho z nás je potřeba, abychom boj na všech frontách zastavili. Jinými slovy, trochu se obávám, že si lidé spolupráci a zastavení boje představují jako procházku růžovou zahradou. A že si myslí, že stačí přijmout názor, že boj je v jakémsi smyslu špatný a spolupráce dobrá a je vymalováno.
Takže pár slov k tomu, co vše je podle mého soudu boj:
- Pokud jsem ve své náladě a hladině energie závislý na okolí a jiných lidech, pak bojuju
- Pokud potřebuji patřit k nějaké skupině stejně smýšlejících, pak bojuju
- Pokud potřebuji někoho přesvědčit o svém názoru, tj. pokud mi nestačí něco vyslovit a nechat být, ať si s tím druzí naloží, jak chtějí, pak bojuju
- Pokud jsem závislý na pochvale a uznání ze strany druhých, pak bojuju
- Pokud mám pocit, že svět by byl lepší, kdyby si druzí lidé mysleli to, co já, pak bojuju
- Pokud chci měnit ostatní, byť v malém, pak bojuju
- Pokud není mým prvořadým cílem v jakékoliv interakci s druhými prospěch celého systému (tedy mě, i těch druhých – rodiny, pracovního kolektivu, republiky apod.) a pokud zároveň ten prospěch nejsem ochotný hledat bez a priori předpokladů o tom, jak by měl ve finále vypadat, pak bojuju
- Pokud mám pocit, že boj a soutěživost je špatná, pak bojuju
- Pokud nechápu, že lidé jsou tak různí a na tak rozdílných úrovních vědomí, že většina z nich bojovat prostě musí a nemůže jinak, pak bojuju
- Pokud s každou negativní emocí, kterou zaznamenám, nepracuji jako se signálem, že někde za něco nevědomky bojuju, pak bojuju na mnoha frontách a vůbec o tom nevím
- Pokud narážím na lidi, jejichž chování absolutně nechápu (včetně Hitlera, muslimů, bojovníků za různé -ismy i lidí naprosto lhostejných ke všemu), pak bojuju. A hodně.
- Pokud si myslím, že jsem člověk dobrý nebo dokonce lepší než ostatní, pak jsem ještě nic nepochopil a bojuju skoro všude.
- Pokud jsem nespokojen se současným světem do té míry, že to ve mně vyvolává negativní emoce, a chci ho napravit, pak bojuju
- Pokud si myslím, že k zastavení boje stačí si přečíst nějaké knížky (módní je třeba Nenásilná komunikace nebo Radikální otevřenost), pak jsem sice na dobré cestě, ale sotva jsem vykročil
- Pokud si myslím, že zastavení boje je otázka rozumu a volního rozhodnutí, pak mě čeká ještě dlouhá cesta
- Pokud si myslím, že k zastavení všudypřítomného boje je potřeba především změna systému (školství, vzdělání, ekonomiky, dotační politiky), pak nejen bojuju, ale také žiju v obrovské iluzi
- Pokud pociťuji strach (obavy, beznaděj, smutek, malomyslnost), pak nemůžu nebojovat
Těch poukazů na boj je určitě mnohem víc, tohle je jen rychlá exkurze. Ale už z tohohle výčtu by mělo vyplývat, že k zastavení boje a ke skutečné spolupráci nás čeká hromada práce. Jaké práce? Měsíce, léta a možná desetiletí meditace a hluboké emoční práce, či chcete-li terapie. Neznám nikoho, kdo by se bez toho nějak výrazně posunul.
Je tento post bojem? Ano, trochu je. Nejsem za vodou, sám bojuji a každý den objevuji, kde to ještě dělám a neuvědomuju si to. Sám nevím, kde ta králičí nora boje končí a jestli vůbec nějaké dno má…
Ale přijde mi důležité, abychom se v otázce boje a spolupráce přestali obelhávat. Kolektivně i každý sám za sebe. Protože pokud to nedokážeme, pak jen vyměníme starou pravdu (svět je džungle) za novou pravdu (je krásné spolupracovat). Ale za tu novou pravdu budeme stále bojovat, a to neméně sveřepě.